Představte si, že během vteřiny přenesete přes internet objem dat odpovídající padesáti diskům Blu-Ray s absolutně minimálním prostojem. Nemožné? Kdepak, díky výzkumu vědců ze Southamptonské univerzity ve Velké Británii.
Vlákno v novém pojetí
Běžná, v současnosti používaná optická vlákna se vyrábí z plastu nebo ze skla. Jednovidová optická vlákna z těchto materiálů odráží světelný paprsek, jehož zdrojem je laserová dioda. Za pomocí lomů světla pak signál dokáže putovat na dlouhé vzdálenosti s nízkou ztrátou.
Novější druh dutého vlákna ale pracuje s vakuem. Spíše než samotnou rychlost internetu ovlivní technologie odezvu, neboli ping. Současné technologie pracují s dutými vlákny, kterými data putují 68 % rychlosti světla ve vakuu, což samo o sobě představuje solidní hbitost. Nicméně v Southamptonu dokázali odezvu zlepšit až na 99,7 % téže veličiny. Nová technologie by tak, při použité rychlosti 73,7 Tbit/s, znamenala další významný krok v přenášení dat.
Rekordy
Připojení k internetu a přenos dat obecně skrze optická vláka samozřejmě už i na komerční bázi funguje delší dobu. S jídlem ale roste chuť a technologické firmy se snaží laťku rychlosti nastavit výš a na delší vzdálenost.
Japonská firma NEC ve spolupráci s americkým výrobcem keramických a skleněných komponent Corning dokázali v loňském roce přes optickou síť na vzdálenost 52 kilometrů přenést signál rychlostí 1,05 petabitu za vteřinu. O rok dříve, tedy v roce 2011 to v NEC zvládli sice desetkrát nižší rychlostí 101 Tbit/s, ale zato na třikrát delší vzdálenost.
Musíme ale mít na paměti, že všechna až neuvěřitelná, zmíněná data plynou z vědeckých pokusů a výzkumů. V reálném prostředí se jich bohužel v dohledné době nejspíš nedočkáme.
