Filip Doušek je český spisovatel, jež debutoval teprve před dvěma lety svým dvousvazkovým románem Hejno bez ptáků. Psal jej bezmála 12 let a během té doby se výrazně proměnil on sám i onen román. Krom toho však můžou Filipa Douška znát všichni nadšenci do nového trendu jménem Big data. Jeho jméno patří k nejrespektovanějším u nás a v minulosti pomáhal s jejich nasazováním například Burberry. O tom všem jsem se s Filip bavil zhruba půl hodiny v prostorách pražské Národní technické knihovny, jež je trochu ztělesněním toho, oč se celý život snaží. Tedy propojovat svět techniky a pragmatismu s idejemi a filozofií.
Jak jste vůbec přišel na nápad psát román?
To byla jedna z těch dlouhodobých myšlenek. Pamatuju si, že první povídku jsem napsal někdy v šesti, sedmi letech…o potkanovi (smích). A od té doby mě literatura prostě bavila, celý život jsem četl a chtěl jsem psát. Takže někdy v šestadvaceti se to zlomilo a začala se ta idea a přání nějakým způsobem zhmotňovat.
Máte nějakého oblíbeného spisovatele?
Určitě…hodně se mi ale posunulo to, co čtu. Procházel jsem různými fázemi, když mi bylo osmnáct, tak jsem četl sci-fi a fantasy…
…a přímo při psaní románů, měl jste někoho, jehož jazykem jste trochu chtěl psát?
To právě ani ne. Jak jsem prošel těmi různými fázemi…ať to bylo sci-fi, fantasy na jedné straně, na druhé straně klasické romány, na další straně romány právě na pomezí filozofie…komiksy…Takže když jsem psal, měl jsem vztah ke všem těmhle oblastem a snažil se psát něco, co by mělo od každého něco.
Psal jste jej 11 let, jak moc se během té doby proměnil?
Já jsem se změnil a knížka se určitě nějakým způsobem posunula od původní představy. Nějakým způsobem se do ní promítlo to množství energie a času…to se v ní, myslím, dost odráží. Ale zejména si myslím, že jsem tím dal sám sobě čas, některá témata knihy promyslet a dojít k závěrům, ke kterým bych během roku nebo dvou nedošel.
Pro dopsání knihy jste používal i komunitu na Facebook, kolik stránek Vám vlastně pomohla dokončit?
To spíš byly pohledy a ponouknutí. Pomoc byla spíše na psychické rovině než na textové. Ty texty nakonec stejně musí někdo napsat. Zároveň je to ale příjemné, mít na Facebooku několik tisíc fanoušků, kteří se těší, až ta kniha vyjde. A druhá věc…já jsem tam několikrát nadhodil situace, se kterými jsem si nevěděl moc rady. Často se to týkalo ženských postav, to nebudu zastírat. Tím, že mi několik lidí dalo komentář, umožnilo mi to, dívat se na tu situaci z několika stran.
Kniha je netradiční taky po designové stránce, kdo Vám s tvorbou pomáhal?
Tam bylo víc lidí, kteří se podíleli na produkci knihy. Určitě Jakub Gruber, hlavní designér. Další důležitou postavu byl Jirka Zbořil, který dělal editora a taky nám trochu mluvil do té grafické podoby. Ale spíš tím způsobem, že nám říkal ,,Dělejte si, co chcete“, že to je úplně v pořádku, když vydáme knížky dvě a ne jednu.
Taky jsem slyšel, že některé pasáže jste kreslil Vy sám, je to pravda?
Je to tak, ty obrázky v černé knížce jsem kreslil já.
Je taky zajímavé, že jste vydali dva svazky, ale nikde není řečeno, který si má člověk přečíst jako první a že je to jedno, platí to stále?
Není to jedno, ale je to na každém člověku.
Já jsem právě začal tou černou a zpětně si myslím, že to byla chyba…
Nejsou chyby…člověk nemůže udělat chybu. Člověk může akorát udělat jakousi svou zkušenost, a když se dívá dozadu, jakou tu zkušenost udělal, a říká si, že by ji udělal jinak, to je přece krásné.
Byl jste si sám sobě investorem a vzhledem k tomu, že jste ekonom, napadlo tě, jestli se vůbec může ta investice vrátit?
Jak se to vezme…my tady máme nějakou ekonomii hmoty, na které je založena víceméně celá ekonomická teorie. Ale kromě toho je tady i nějaký objevující se digitální svět, který má úplně jiná ekonomická pravidla a ta pravidla se teprve začínají objevovat a zhmotňovat. To, že se mluví o nějaké sociální měně – Social currency – to, že vás někdo zná a máte 80 tisíc followerů na Twitteru. Co to je? Jsou to peníze? No nejsou, ale jistou hodnotu to má…
…to je vlastně vliv…
…vliv…tak. Ono se to dá překládat do těch tradiční pojmů hmoty, ale zároveň, ten tradiční svět, ten digitální svět, svět myšlenek opravdu začíná žít vlastními pravidly, které teprve objevujeme. To je teprve poslední 10, 15 let, co se s něčím takovým potkáváme a proto jsem taky udělal tu knížku elektronicky za dobrovolný příspěvek. Protože prostě nevím, kolik má elektronická knížka stát. U té papírové se to dá nějakým způsobem spočítat…jsou tam náklady – přímé/nepřímé…
A když jste se mě ptal, jestli jsem bral do úvahy své ekonomické vzdělání, tak ta fyzická knížka je udělaná tak, aby se svým způsobem zaplatila. Takže se nedá moc mluvit o zisku. Ta elektronická je i pro mě úplně jiná psychologická rovina. Takže jsem ji vzal jako experiment, jako psychologickou otázku, kolik jsou lidi schopni platit za elektronickou informaci a čistě za surovou myšlenku.
Kolik byl zhruba průměr té elektronické knihy?
V průměru jde přibližně o 100 korun a každý si to může najít na www.hejnobezptaku.cz.
Jenom tak pro upřesnění, tištěná knížka stojí nějakých 590 Kč
Jo, přesně tak. Takže u té elektronické knížky to osciluje kolem té stovky a zároveň poměr mezi platícími a neplatícími čtenáři je 50 na 50.
Pracujete na nějaké knize teď?
Hm…možná (smích). Já to sám nevím, ne že bych to tajil. Ale já mám jednu úplně jasně vymyšlenou v hlavě. A to je pro mě celkem překvapivé, vzhledem k tomu, jak vznikalo Hejno bez ptáků, které za těch 12 let nějakým způsobem vyzrálo. Já jsem na něm pracoval dost kontinuálně. Na rozdíl ta současná kniha už má svou jistou podobu, zhruba vím, co do ní napsat…vidím tu síť někde v hlavě…ale já právě nevím, jakou by měla mít formu. Mám pocit, že by to vůbec nemusela být forma nějaké klasické knížky, že to nemusí být e-book, že to nemusí být formou nějaké aplikace na iPad., ale že by se mi líbilo něco mezi Wikpedií a něco mezi tím vším. Mně by se líbilo něco, co žije v čase…
Něco nesmrtelného (smích)…
…no, ono ať to klidně zajde, ale ať to aspoň ty dva roky letí. Ale že to vůbec nemusí být ta cihla myšlenek…tady dávám světu něco neměnného…ale ony ty myšlenky a nápady přicházejí pořád a svým způsobem je škoda, to ukotvovat do jednoho momentu.
Takže zatím ani nevíte, jestli to bude román nebo něco jiného?
Když jsem psal Hejno, tak jsem úplně přestal číst beletrii. Do té doby jsem ji četl hodně, ale když jsem se začal zabývat, co to je beletrie, jak se tvoří, proč vyprávět příběh skrze nějakého hrdinu. To byly myšlenky, kterými jsem se hodně zabýval, když jsem psal Hejno. Nějakým způsobem jsem si ty odpovědi našel a úplně jsem přestal číst beletrii. Na ni ale není nic špatného, to určitě ne. Ale pro mě jsou teď mnohem zajímavější takové ty čiré toky informací, ze kterých si můžu stavit vlastní strukturu. Takže Wikipedia, Internet, YouTube, Pulse od Twitteru…Google má taky něco takové.
Takže pro zjednodušení, tebe zajímá ten titulek…
Přesně tak, mě zajímají ty toky informací, ze kterých si skládám vlastní struktury, a když mi to zapadá do něčeho, co mě teď zrovna zajímá, tak fajn a klidně si přečtu do konce i celý článek. Ale nejsem teď nějak nastavený na to, že bych chtěl číst nějaký cizí příběh, který si stvořil ve svém vlastním světě.
Už máte nějaký přibližný termín, kdy by se mohla dostat na pulty knihkupectví?
Já si pořád představuju, že druhá knížka má být napsaná za rok nebo za dva. Ale teď teda zhruba rok uplynul od doby, kdy se mi objevila v hlavě, ale pořád nenachází tu formu. Takže to asi bude ještě chvíli trvat.
Vy jste ale hlavně ekonom a odborník na big data, jak se vlastně člověk technického charakteru dostane k psaní románu a filozofii?
Já se asi svým způsobem rád pohybuju mezi těmi světy. Když to teda vezmu jako svět hmoty a svět idejí…ony se prolínají…
To se ti musí líbit místo dnešního rozhovoru – Technická knihovna…
No jasně…přesně tak…přesně tak…Technická knihovna, to je přesně ono. To je hranice mezi světy. A ono je zajímavé, se věnovat tomu, jak spolu ty dva světy interagují. A pořád čím dál víc přemýšlím nad tím, jak se píše…jak se pracuje s daty…jak se vůbec mění firmy. Protože to, že nějakým způsobem pracujeme s daty, znamená, že používáme informace…čistý vzduch…k tomu, abychom měnili chování velkých společností. Takže máme tady na jedné straně datové analýzy, kdy se jeden nebo dva lidi dívají do analýzy dat, kdy se dívají na data a analyzují jejich smysl, a pak z toho má něco vyjít. Nějaké ponaučení, nějaké myšlenky a my potřebujeme ty myšlenky začít zhmotňovat do toho, jak se ta firma chová, která třeba něco vyrábí…aby se ta hmota začala chovat víc podle myšlenek. A to není vůbec jednoduché. Čím dál víc vidím, že jsou lidi, když si vezmu takový jednoduchý příklad – stavební průmysl -, tak tam na jedné straně toho spektra jsou ti architekti, kteří mají svou vizi, ale často postaví svůj první dům až po několika letech své praxe. Na druhé straně pak jsou stavaři a ti pracují s cihlami, okny…s těmi předdefinovanými bloky a staví mnohem rychleji, ale na druhou stranu jsou ty výsledky takové uniformní. Ale ta práce a interakce mezi těmi světy je strašně zajímavá…
Vás zajímá hlavně průnik těch dvou světů…
Mě zajímá ten průnik…přesně tak…to, jak myšlenky dostávat do té hmoty.
Pomohla Vám znalost big data nějakým způsobem v psaní?
Tam byl minimálně jeden ten kritický moment, kdy jsem měl spoustu poznámek a nevěděl jsem, co s nimi, jak se v nich vyznat. A začal jsem si je pak konečně vizualizovat a najednou se mi na jedné A4 začalo ukazovat, co je na těch 150 stránkách…
Formou myšlenkové mapy?
Ne, ne. To byla čistá vizualizace, to znamená, že jsem si vzal ty jednotlivé kousky informací, tagoval jsem si je určitými klíčovými slovy a pak jsem si je vizualizoval. Takže místo 1500 poznámek jsem měl 500 klíčových slov, mezi kterými je jednoduší hledat souvislost, když je má člověk nakreslené a vidí, co je spojuje.
Jak dlouho se o big data zajímáte?
Já jsem vlastně pracoval v IT poradenství a poradenství firemních procesů posledních 15 let. A dělal jsem to tady v ČR, Anglii, Asii a ty projekty měly právě často prvky té stavařiny, prostě pracujeme s přednastavenými bloky. Pracujeme se softwarem, který už někdo vytvořil, pracujeme s těmi cihlami. Ono, když chce člověk dělat IT systém pro firmu, která má 5 nebo 10 tisíc zaměstnanců, tak to nejde psát od nuly. Takže se vezmou už hotové kusy softwaru, které člověk spojuje dohromady podle toho, jak ta konkrétní firma funguje. Pak jsem chvíli psal tu svoji knížku…a ve chvíli, kdy jsem se vrátil, tak jsem cítil, že chci tyhle dva světy začít propojovat. A to je vlastně to, co děláme teď. Big data, tam se to hodně prolíná. Těch posledních 10 let jsme s tím pracovali jenom v jiné formě a říkali jsme tomu jinak. Pořád jsme v těch stejných firmách, kde jsou gigabajty dat, ze kterých bylo třeba získat nějaký užitek. A teď to má jméno, ale stále je to o té interakci.
Už chvíli se tady bavíme o big data, ale co to vlastně jsou big data?
Já bych řekl, že se jedná zase o tu hranici. My tady máme jakýsi svět informací, na který si nesáhneme. Tady ten stůl třeba obsahuje petabajty informací, ale my si na ně nesáhneme. Moje tělo obsahuje terabajty možná petabajty dat, já si na ně ale nesáhnu. Já je zatím nedokážu zapsat, pojmout, ani je interpretovat. Ale na druhé straně máme o tom, co děláme každý den, o tom máme gigabjty až terabajty informací a máme je někde zachycené a můžeme s nimi pracovat. Takže ty Big data, když se rozhlídnu, tak moje ruka jsou big data, ale já je akorát nedokážu zachytit. O Big data mluvíme ve chvíli, když ty informace dokážeme zachytit a dokážeme s nimi nějak pracovat. A to je nějaký postup a postupující proces. Dokážeme zachycovat čím dál víc informací o našem každodenním životě a taky je dokážeme čím dál líp zpracovávat a čím dál líp používat v praxi.
Dalo by se říct, že databáze jsou ještě ta surová data a big data jsou už zpracované informace?
Já bych spíše řekl, že big data jsou ta data, které se nám už podařilo dostat do těch databází. Ale pořád je tady ten obrovský vesmír, který v té databázi nemáme.
Jaké odvětví běžného života může podle Vás práce s big data kompletně proměnit?
Všechno…to je stejné jako s elektrifikací. My se dostáváme na úplně novou platformu…
Až taková revoluce…
Jo, celý ten on-line svět to je revoluce srovnatelná takřka pouze s elektrifikací.
Mně zase novináři říkali, že pro ně je online žurnalistika srovnatelná s vynálezem knihtisku…
Jasně.
Co všechno vlastně big data dnes dokáží? Dokáží korigovat dopravu v Praze, nebo co přesně?
I to…jasně. Tady na ČVÚT jsou projekty, které se přímo něčím takovým zabývají. Modelují, jakým způsobem se pohybují lidi a auta po Praze a snaží se najít odpověď na to, jak by se měly plánovat ulice. Dělaly se třeba studie, jestli se má magistrála zakopat pod zem nebo ne… a přesně na tohle nám dokáží big data odpovědět. To si člověk nedokáže představit, jak konkrétně ovlivní dopravu magistrála pod zemí.
Takže jasně, to je jedno z těch odvětví. A je to opravdu všechno, ale je to stejná proměna, jako když se budeme dívat, jak žijeme, jíme, cestujeme dneska a než přišla elektřina. Ten opravdový dopad budeme vidět zpětně za nějakých 10 nebo 20 let, kdy budeme žít v jiné realitě.
Z jisté interpretace by se dalo říct, že svět je vlastně složen z dat a jde jenom o to, umět s nimi pracovat. Při udržení rychlosti vývoje bychom měli za chvíli být schopni predikovat budoucnost, je vůbec něco takového možné a představitelné?
To je tak…teď jste řekl několik věcí najednou. Celý svět se skládá z dat…ano, to je jeden pohled na realitu. Můžeme se na ni dívat jinak, že třeba celá realita je jenom hmota. Spousta lidí se dívá na svět tímhle způsobem a podle toho žije a dokáže s tím světem nějak pracovat. Potom, dost velká skupina lidí, se na svět dívá tak, že celý svět je primárně energie. A to jim umožňuje zase jinou práci s tím, co vidí kolem sebe. Protože tím, jak mění svoje myšlení, dokáží jinak se světem pracovat. Když věří, že je svět složen víc z vlnění než z kuliček, tak jim to umožňuje jiným způsobem pracovat s tím vlněním. A potom tady máme celkem nový pohled, který říká, že hmota a energie jsou svým způsobem jenom informace. A to, jak je dokážeme vnímat, jsou jenom informace. Ať už digitální nebo analogový, ale pořád to jsou informace. Zase je tady nějaké nové paradigma, které nám umožňuje úplně jinou práci se světem. Protože, když si přiznáme, že by to všechno mohlo být jenom nějaký informační tok, tak nám to dovolí, abychom se k němu tak chovali a abychom s ním tak pracovali.
S tou predikcí budoucnosti…do jakési míry. To klíčové ve světě je, že tady mám asi 8 miliard lidí, kteří mají do značné míry svobodnou vůli. A oni spolu interagují, a když jejich vnímání a chování začnu měřit, tak oni to vnímání a chování změní. Jakákoliv predikce budoucnosti tu budoucnost mění a ovlivní. Takže ano, jsme určitě schopni podle Twitteru analyzovat náladu tweetů ve čtvrtích v Chicagu. Tu pak porovnat s kriminalitou a skutečně zjistit, že tam je souvislost. Podle nálady lze analyzovat a predikovat, kde se stane víc krádeží a podle toho pak rozmisťovat policisty. Takže předpovím, že se tady zhoršuje nálada, pošlu sem policisty a ono to zase něco udělá. Takže my jsme schopni predikovat budoucnost, nějakým způsobem na ni reagovat, ale tím ony se nestanou, ony se mění.
Jak by se o něco takového měla zajímat Vláda?
Vláda, co já vím, ještě pořád řeší Důl Paskov, což je prostě hmota par excellence. Oni se pořád dívají na to, jak nám končí stará ekonomika, ale že by se podívali dopředu a řekli si ,,Hele, tady nám začíná úplně nový svět“, ve kterém mají mimochodem všechny země stejnou startovní pozici, to prostě neudělají. Je jenom otázka toho, kdy opustí starou ekonomiku a začnou používat tu novu a začnou vychovávat své lidi novému smyslu myšlení, které pracuje víc s informace než s tou hmotou. Mnohem zajímavější bude, kolik Čechů dokáže za 10 let postavit nějaký revoluční software a ne kolik Čechů dokáže postavit domy. Ale naše školy do jisté míry a naše Vláda se pořád orientují na to, jestli jsme schopni nějakým způsobem udržovat tu fyzickou složku. Není to tak důležité jak se zdá, to zcela evidentně jsme, ale to, kdo bude za 20 let za 30 let na přední pozici, to se rozhoduje dneska.
http://youtu.be/ZOcXqssUeYE
